Stanovisko k odvodu autorských odměn z uměleckých děl daných do prodeje dědici autora

Vzhledem k různé praxi, kterou uplatňují obchodníci při odvodu autorské odměny za opětovný prodej autorského díla, zveřejňujeme toto stanovisko:

Zákon autorský v § 24 odst. 1 uvádí, že :
Je-li originál díla uměleckého, který jeho autor převedl do vlastnictví jiné osoby, dále prodáván za kupní cenu, která činí 1.500,- EUR a více, a jestliže se takového prodeje jako prodávající, kupující nebo zprostředkovatel účastní provozovatel galerie, dražebník, nebo jiná osoba, která soustavně obchoduje s uměleckými díly (dále jen "obchodník"), má autor v souvislosti s každým opětným (dalším) prodejem díla právo na odměnu stanovenou v příloze k tomuto zákonu.

Tentýž § v odst. 4 uvádí, že:
Právo na odměnu podle odstavce 1 se nevztahuje na první opětný prodej, pokud prodávající získal originál uměleckého díla přímo od autora méně než tři roky před takovým opětným prodejem a kupní cena originálu díla při opětném prodeji nepřesahuje 10.000,- EUR.

Zákon nezná rozdíl mezi tím, zda prodávající nabyl dílo bezplatně či nikoliv, i když se odměna nazývá odměnou za opětovný prodej díla. Z hlediska zákona je důležité, že došlo k „převodu“ .

Podmínkou povinnosti obchodníků odvést autorskou odměnu je tedy to, že autor své dílo převedl na osobu jinou. Právo zná zásadně v této oblasti 2 druhy změny práva vlastnického, a to je "převod", tedy výsledek právního úkonu převodce, a "přechod", který nastává nezávisle na vůli majitele, což je typické pro změnu vlastnictví děděním.

Zastáváme tedy názor, že pokud osoba dále prodávající nezískala obraz "převodem", ale "přechodem", nelze vybrat autorskou odměnu, a to ani tehdy, pokud prodávající přechodem vlastnického práva získal od autora dílo před dobou více než tří let.

Problém nastává tam, kde dědic autora získá dílo již za jeho života darem. Dar je "převodem", a tudíž je nutno autorskou odměnu vyměřit.

Jinak nelze příslušná ustanovení autorského zákona vykládat. Chápeme, že se může zdát zvláštní, když potomek a dědic autorských práv získá z prodeje obrazu svého předka od obchodníka méně o autorský poplatek, z kterého pak stejně nakonec podstatnou část získá, chápeme, že v tomto případě pak vypadá administrativní srážka GESTORu poněkud nepatřičně, nicméně zákon jinak vyložit nelze. Tento postup pak ošetřuje i práva jiných dědiců, kdy dostávají část autorské odměny za prodej díla, které za života autora dostal darem jiný dědic.

Autorskou odměnu proto nebudeme vybírat tam, kde je prokázáno, že dědic získal obraz "přechodem" v rámci dědictví. Jediným dokladem o prokázání této skutečnosti je dědické rozhodnutí, kde je konkrétní dílo identifikovatelným způsobem popsáno. Jinak považujeme takové dílo, které „zůstalo v rodině autora" za dar, tedy za dílo získané "převodem", a zde povinnost odvodu autorské odměny je dána.

Podle § 24 odst. 2 jsou osobou povinnou platit odměnu příslušnému kolektivnímu správci prodávající a obchodník společně a nerozdílně.

Je vcelku jedno, zda se obchodník domluví s autorem na tom, zda autorská odměna bude sražena z ceny vyplácené prodávajícímu majiteli, či zda bude schovaná v provizi obchodníka od prodávajícího.

Protože GESTOR musí mít doloženo, zda autorskou odměnu je oprávněn vybrat či nikoliv, přičemž má právo se jejího odvedení domáhat i na prodávajících, apelujeme na obchodníky, aby si řádně ověřili, zda prodej odvodu autorské odměny podléhá či nikoliv. Pokud nebude prokázáno, že prodávající nabyl dílo děděním, bude takové dílo považováno za nabytí „převodem“ a odvod autorské odměny bude vyžadován.